Tondův velký večer

 

Tondův velký večer

 

Tonda se nervózně rozhlížel kolem sebe. Třináct mužů různého věku sedělo v místnosti na židlích postavených do kruhu. Místnost bez oken, jen se zářivkami, na stěnách nějaké plakáty a vyloženě amatérské obrazy. U jedné stěny velká lednička a skříň. No a jedním z těch mužů v kruhu byl právě on. Tonda.

Poposedl a nesměle se usmál na svého souseda vlevo. Asi padesátiletý chlápek, dlouhé šedivé vlasy do culíku, celý v džínovém mu lehce kývl hlavou na pozdrav.

To Tondu povzbudilo. Odhodlával se k tomuhle kroku už asi měsíc. Nebo, lépe řečeno, jeho sestra ho k tomu ten měsíc přemlouvala. Pořád do něj hučela: „Tondo, začni s tím něco konečně dělat. Takhle to dál nejde. Kdyby nic jinýho, tak těch peněz co nás to už stálo. A tý ostudy! Jen si vzpomeň! Když tam budeš chodit, dobře uděláš. Tam budeš mezi lidma jako jsi ty. Mezi svejma!“

Po pravdě řečeno, Tonda si tenkrát chtěl vzpomenout na tu ostudu, ale ať dělal, co dělal, za boha si nevzpomněl. Ted´ si mnul ruce, protože nevěděl kam s nimi. Nakonec usoudil, že bude nejlepší je strčit do kapes a ležérně natáhnout nohy před sebe.

Vůbec nebyl zvyklý sedět s tolika lidmi pohromadě v jedný místnosti. Dělal hradlaře na dráze a tam byl ve službě vždycky sám. V hospodě to ano. Tam mu lidi nevadí. Ale to je o něčem jiném. Tam sedíte u stolu a necivíte jen tak navzájem na sebe. Připadal si bez stolu před sebou jako nahatý.

Podíval se teď pro změnu na chlápka vpravo. Prohlédl si ho a pomyslel si, že tohle je nepochybně nějaký manažer nebo podnikatel, kterému se zatraceně daří. Rolexky na levé ruce. Velký a zlatý hodinky.

(Teda Tonda si nebyl jistej, jestli to rolexky jsou. Nikdy je neviděl, ale měl tu značku tak nějak spojenou s úspěchem.)

Na sobě oblek od tý značky, co se v ní v televizních reklamách mužský ženěj a pak choděj na pohřeb svejm tátům, co je pohřbívaj v tý samý značce.

(Jako znovu si Tonda nebyl jistej, ale asi to tak bylo, protože když to ukazujou v televizi, tak to tak bude. Aspoň ségra to povídala.)

„No, jak to tak vypadá, měla ségra asi pravdu,“ řekl si v duchu. „Tady se rozdíly nedělaj. Nějakej rocker. Podnikatel nebo hradlař a kdo ví, co dělaj ti ostatní. Všechno prašť jako uhoď. Nakonec to snad nebude tak špatný.“

Podíval se nenápadně na hodiny nad dveřmi do místnosti. Akorát skočila celá. Bylo sedm večer. Dveře se v tu chvíli otevřely a do místnosti vešel vysoký vousatý chlapík v saku, tričku a džínách. Odhadem asi pětatřicet.

„Nazdárek, hoši!“ pozdravil žoviálně, vzal si jednu židli z rohu místnosti a postavil jí do  kruhu, přímo naproti Tondovi, posadil se a přehodil nohu přes nohu. „No tak koukám, že dnes tu máme nováčka, pánové!“ řekl a tleskl. „No tak to nebudeme zdržovat, ne?! Všichni víme, jak to chodí, jen tuhle novej ne.“

Ukázal na Tondu. „Tak se postav a řekni nám, proč jsi na setkání anonymních alkoholiků! Já jsem Mirek. Vedoucí skupiny. My si tady všichni tykáme.“

Tonda nasucho polkl. Tohle nečekal. Jednak nebyl zvyklý mluvit na veřejnosti a pak to na něj bylo moc kách. Přesto se postavil, otřel si zpocené ruce o košili a pomalu začal: „Nó, jak bych to jen…“

„Na to se vyser,“ přerušil ho jeho soused v džínovém. „Jen žádný okolky. Víme, proč tu jsme, tak jakýpak copak. Máme na to jenom hodinu. Tak nic neokecávat.“

„Klid,“ usmál se vedoucí skupiny. „Prostě to jen neprodlužuj. Jsi chlap. Tak vybal, proč jsi tady.“

Tonda si dodal odvahu. Když už, tak už. „Dobře,“ řekl. „Tak jo. Jsem Tonda a jsem tady, protože strašně rád chlastám!“

„Ahoj Tondo!“ zaznělo hromově od všech ostatních! „Vítáme tě. My taky rádi chlastáme!“

„Bravo, Tondo!“ zatleskal Mirek. „To rád slyším! A můžu tě potěšit. Já taky strašně rád chlastám!“

Tonda zamrkal a nedůvěřivě se zeptal: „Jako vedoucí?!“

„Jako vedoucí anonymních alkoholiků chlastám nejvíc!“ řekl Mirek a vstal. Došel k lednici, otevřel jí a řekl: „Tohle je setkání anonymních alkoholiků a né nějaká léčebna, ty vole! Takže pánové, rum, slivovice, pivíčko a támhle pro našeho milionáře šampus! Skleničky jsou jako vždycky ve skříni. Prachy do kasičky ještě než se ožerete a teda na Tondu a jeho první sezení!“

„Na Tondu!“ zařvali všichni a Tonda věděl, že tady je mezi svými! Ségra nelhala! Tady se rozdíly nedělaj Tady bude šťastnej!

 

KONEC

 

 

Alfrédovo zatmění

 

To tak luxujete, když vás něco napadne... 

 

Alfrédovo zatmění

(mikropovídka) 

 

Alfréd se narovnal, zakroutil hlavou a zamumlal: "Zatraceně. Co se v tý hadici zaseklo?!" 

Odpojil trubici a podíval se přímo do hadice vysavače. 

"Auvajs. A do prdele!" vyjekl. "Moje oko! Snad ho to nevcuclo hluboko," řekl a podíval se znovu...

"Alfí," ozvalo se z kuchyně. "Pojď se na něco podívat! Já nemám brejle. Ty vidíš líp." 

"No, nevím..." ozvalo se tiše z obýváku.

 

Konec

Játra pana Skružného

 

Játra pana Skružného

 

"Ta vaše játra se mi vůbec nelíbí, pane Skružný," řekl doktor Klempera a položil výsledky vyšetření na stůl. Poklepal na ně a zadíval se na pana Skružného, který seděl naproti němu. "Vy dost pijete, co?!"

Starý mládenec Skružný pokrčil rameny a řekl: "No tak to víte, pane doktore. To víte, že piju. Tak dost?! No já nevím. V zimě míň a v létě teda dost. To si rád posedím v hospodě. U nás na návsi. Pěkně pod platanem."

Doktor Klempera se pousmál a vzdychl. "No a jsme doma. Tohle hodně vysvětluje. A když jsme u toho. Co doma? Taky pijete?!"

"Ale jó. To je jasný, že doma piju. Kolikrát se napiju, hned jak se vzbudím," odpověděl Skružný a podrbal se na hlavě. "Proč se ptáte?! Já myslel, že jsem tu kvůli játrům."

"Člověče nešťastná," zaúpěl doktor a znovu poklepal na výsledky. "Vždyť vás to pití zabije skrz ty játra! Vy musíte okamžitě přestat chlastat, nebo je po vás!"

Pan Skružný vyvalil oči. "Jako úplně přestat s pitím?! To myslíte vážně?!"

"Naprosto! Ode dneška ani kapku, je vám to jasný?! Nebo to máte spočítaný!" vážně odvětil doktor a pak dodal: "Tady vám napíšu nějaký prášky a za dva tejdny se mi přijdete ukázat. A uvidíme co dál. A jak jsem řekl. Ani kapku!"

Pan Skružný poděkoval, sebral recept a se smutným povzdechem opustil ordinaci.

 

Za dva týdny měl pan Skružný krásný pohřeb. Takový nikdo v okolí nepamatoval. A těch lidí. A hlavně všichni členové spolku abstinentů, jehož byl dlouholetým předsedou. Nikdo z nich nechyběl. A místopředseda spolku, když s pokladníkem pokládal ke katafalku věnec, zakroutil hlavou a s vlhkýma očima pravil k rakvi: "Bedřichu, zatraceně, ty takovej milovník pramenitý vody, minerálek a sodovky, jak ty jsi mohl zemřít na dehydrataci?! Kluku zlatá! Ach jo."

 

Konec

 

Kavárenská

 

Kavárenská

 

Tuhle jsem šel do kavárny,

že posedím a ochutnám různé druhy kávy.

Neboť já jsem kávy znalec,

ostatně, jako každý alfa samec.

I přišel jsem tam a koukám na tabuli v zlatém rámu,

co vypsáno tam všechno je.

 

Tak říkám si, jdeme na to,

první bylo latté mačiáto.

Takže tedy dám si ho.

Přátelé, jak jsem byl udiven,

málem jsem s sebou seknul na zem,

dívám se tam v šoku na to, máte mě tu za vola?

Kde žijete, že nevíte, že k té kávě servíruje se

vždy dokonale vychlazená Kofola?

 

Pak tam bylo espreso. Ten pán, co přinesl ho,

odpusťte, vypadal jak principál Ponrepo.

Ale to není podstatné. Problém ten byl vezdejší, a konkrétně tak zní.

Proboha. Vy nevíte, že tahle káva,

pije se zásadně se stejkem ze zvířete jménem kráva?

Takhle je ten požitek jen na půl.

Sakra kam jdete? Postavte to tady na stůl.

 

A potom káva Alžírská.

Nuže tedy bez komentu,

proč ne kávu z orientu?

Však opět zklamání, snad na míru,

jak můžete nevědět, a to je fakt na ránu,

že nedostal jsem k té kávě výňatky z Koránu?

 

Irskou kávu už jsem vynechal,

pochybuji, že čerstvé čtyřlístky by mi k ní někdo dal,

zaplatil jsem za tu hrůzu a do hospody na růžku pospíchal.

 

Vážení, teprve tam spravil jsem si chuť,

když dvojitýho Turka s utopencem jsem si dal!

 

Znalcům kávy čus a zdar!